Dejte své dítě do školky pod širákem

Omyl! Tak se chodí do školkového klubu Pramínek. A bude se celý den venku, i když jde od pusy pára.

Jedenáct dětí ze Světic, nedalekých Říčan, Třemblat a dalšího okolí se sešlo v dřevěném domku ze slámy a hlíny, kde dnešní lektoři Petra a Robert rozdělali oheň v kamnech.

Začíná školkový den. Děti si postavily v oválné místnosti k židličkám minibatohy a společně se vítají, některé v čepicích. Zatím.

Petra zdraví každého zvlášť. Na její závěrečné „Ahoj, Ester“, odpoví mňouknutí – slečna se rozhodla stát se na pár dní kočkou.

Proč ne? Následuje vzpomínání na včerejší hraní na prodavače a hledání obchůdků v malované mapě města, svačina z domova a – hurá ven. Je chvíli před desátou.

Zpátky do přírody

Slámová základna stojí v lese necelý rok. Vybudovali ji čtvrt kilometru od civilizace rodiče a příznivci zmíněného klubu vlastními silami. Kolem jsou stromy, keře, houští, údolí…

Naprosto ideální herna, dokonalá učebna i super jídelna v jednom.

„Filozofií podobných zařízení je, aby děti trávily maximum času v přírodě. V domku se sejdou, zahájí den a poté vyrážejí ven,“ popisuje začátek dne Petr Jarkovský, jeden z otců zakladatelů a mluvčí zdejší školky v lese.

Dlužno dodat, že do zastřešené základny se prckové vracejí na oběd a spaní. Tedy v zimě. V létě a na jaře spí ve spacácích venku.

„Děti jsou pochopitelně schované i za velmi nepříznivého počasí. Tím není ale mrholení ani chladno,“ podotýká. Konečně, frekventanti Pramínku to jasně ukazují: v outdoorové oblékací výbavě už venku běhají, hrají si, piští a třeba Jáchym vůbec neřeší, že mu spadly rukavice.

Potvrzuje se, že jsou-li dítka zabavena, počasí neřeší. „Je předsudek dospělých, že když prší, tak se nechodí ven. Děti nic nemilují tolik jako skákání v kalužích,“ dodává s úsměvem Barbora Smetánková, hlavní autorka zařízení.

S dětmi venku za každého počasí je idea školek, které k nám zamířily ze Skandinávie.

Otužilí, veselí i špinaví

Malí Pramínci, jak si zdejší školičkáři říkají, vyrážejí v chumlu s lektory po lesní pěšině. Vyprávějí si, kloužou po zamrzlých kalužích a míří do kopce, kde mají vybudován z větví a listí „bunkr“ a ze šišek bludiště.

Jsou půl kilometru od základny. Robert Janč – absolvent HAMU, který působí i jako zdravotní klaun v nemocnicích – přivazuje na patu jednoho stromu lano.

Pár jeho svěřenců se mění v horolezce, další mizejí v nízkém jehličnatém porostu, jiní přihlížejí, jak se v kovové nádobě zažehne oheň – kdyby byla zima na ruce. Nikdo ale chladem ani únavou nefňuká. Jo, čurat se chodí do mlází!

„Dostal jsem se sem náhodou. Mám tu syna a šel jsem se na něj podívat, když školka zahajovala. Začal jsem si s dětmi hrát na louce a bylo,“ popisuje Robert, jak se muž stane lektorem v alternativní školce.

„Lákalo mě to zkusit a myslím, že se to povedlo. I když menší holčičky se mě jako chlapa trochu bojí – víc je nutím k samostatnosti.

Na druhou stranu se ode mě čeká, že budu s dětmi blbnout, prát se s nimi a vybíjet jim energii. To plní hlavně polštářové bitvy po obědě,“ ujasňuje „úča chlap“.

„Lezu prosím tě já, jo?!“ je slyšet u lana Matyáše, který sjíždí po zadku do dolíku. Vyteplené modré kalhoty nabírají na hnědém odstínu… To se neřeší.

Hra na profese

Hrát si, poznávat faunu i flóru, učit se chovat v přírodě a nebát se jí, samostatně zvládat různé situace, fyzicky sílit, otužit se a nebýt „laboratorní květ“ – to je cíl Pramínku.

„Fungujeme denně od září, přesto mnozí rodiče říkají, že děti už nejsou tak často nemocné, otužují se a hlavně se jim tu líbí,“ líčí Olga Jarkovská, realizátorka Pramínku – člena Asociace lesních mateřských škol, jenž funguje pod Ekocentrem Říčany.

V existenci ho podporuje město Říčany, ale také Ministe